Vzpomínka Jiřího Vosáhla

Naše Oblastní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu připravila na 9. září 2020 tematický zájezd do Ležáků a Pardubic. Cílem bylo seznámit se s prostředím a tragickým osudem obyvatel obce Ležáky, kdy dospělí obyvatelé byli popraveni na pardubickém Zámečku a děti transportovány do koncentračního tábora.

Prohlídku Zámečku komentoval ředitel památníku. Prohlédli jsme si cely, kde byli obyvatelé Ležáků před popravou vězněni a místo, kde gestapáci nakládali děti k transportu a likvidaci v Lodži. Součástí prohlídky byla spontánní beseda. Při besedě jsem vzpomněl, že můj otec byl v Pardubicích před jeho odvozem do věznice v Drážďanech gestapem zadržen. Mám po rodičích 72 dopisů, které si v době věznění otce rodiče vyměnili. Otec nebyl vězněn přímo v Zámečku, ale na služebně gestapa v Pardubicích, nicméně se o Zámečku ve svých dopisech zmiňuje. Byl jsem požádán o popis otcova pobytu ve vězeňských zařízeních Třetí říše a o zveřejnění dopisů. Mimo doručených dopisů jsem získal i dopisy, které nebyly otci doručeny, ale byly uloženy v archivu pražského gestapa.

Žádost o zveřejnění dopisů jsem konzultoval v rodině, především se setrou a rozhodli jsme se je nezveřejňovat. Důvodem je důvěrný obsah dopisů, týkajících uvězněného otce a matky, která se starala o jejich sotva rok staré dítě, tedy mne. Povaha dopisů je intimně rodinná a o okolnostech věznění a zařízeních, v nichž byl otec vězněn, se zmiňuje pouze okrajově. Právě ty dopisy, kde se zmiňuje více o místě věznění a situaci v nich, nebyly doručeny a skončily uloženy v archivu. Tyto dopisy jsem získal mnohem později, díky pomoci pana Pavla Svědiroha, autora publikace „Občané Žamberecka v odboji“.

Pan Svědiroh byl badatel, který se zabýval mapováním osudu občanů Žamberecka za okupace Čech a Moravy a při svých bádáních narazil i na jméno mého otce. Můj otec byl za války, před svým uvězněním, zaměstnán na Okresním úřadě v Žamberku jako zemědělský adjunkt a dostal se tak do zájmu pana Svědiroha. Pan Svědiroh mi z Vojenského archivu pomohl zajistit „Stručný přehled podzemní činnosti“ otce, nadporučíka letectva Josefa Vosáhla, před jeho uvězněním. V této zprávě, vyžádané velením letectva v Olomouci, kam se otec v roce 1946 opět zařadil, je stručně popsán život otce před jeho uvězněním, uvěznění samotné a další osudy, než se zařadil zpět do řad armády.

Následující řádky jsou vlastní slova mého otce:

Stručný přehled podzemní činnosti

Po okupaci jsem se rozhodl odejít do ciziny a tam se aktivně zúčastnit boje proti okupantům. Navázal jsem spojení s Aeroklubem v Praze a tam mi bylo slíbeno, že přijdu na řadu. Uvedl jsem, že bych sebou vzal ještě několik kamarádů, kteří rovněž chtějí za hranice. Čekal jsem, ale marně. Jel jsem tudíž znovu do Prahy a tam jsem navázal spojení přímo s plukovníkem Hamšíkem. Ten mi slíbil, že mě a ještě mým dvěma kamarádům umožní cestu do ciziny. Umluvili jsme si, že do týdne dostanu šifrovanou zprávu a po té odjedu do Pardubic, kde se sejdu s kurýrem. Se mnou jel do Prahy nynější major plukovník zahraniční armády východní Josef Kop ze Žamberka a zatím co já jsem jednal v Aeroklubu, on se sešel s nějakým známým vyšším důstojníkem, který jej výjimečně vzal sebou. (Mohl prý vzíti jen jednoho.) Měl štěstí.

Mezitím došlo k prozrazení u Aeroklubu a z cesty nebylo opět nic. Byl jsem zaměstnán v Žamberku v Orlických horách na okresním úřadě jako zemědělský adjunkt. Navázal jsem spojení s přednostou důchodkové kontroly v Žamberku Josefem Reisnerem (popraven 1943 v Drážďanech), který byl Spojkou s Odborovou skupinou v Londýně (používám výrazů gestapa). Reisner mi řekl, že má známé v Uherském Hradišti a Uherském Brodě. Na jeho doporučení jsem odejel do Uherského Hradiště, kdež jsem navázal spojení se členy organisace, jež převáděla přes hranice. Byl to v prvé řadě úředník důchodkové kontroly Rohlena, s nímž jsem byl v osobním styku. Měli jsme smluveno, že budu v noci z 10 na 11 června převeden přes hranice na Slovensko a odtud do Maďarska. 10 června vypověděla Itálie Francii válku a tím byl celý plán zhacen. Změnil se postoj maďarských úřadů k našim uprchlíkům. Ty, kteří utekli a byli dosud na Slovensku, bylo nutno co nejrychleji stáhnout zpět. Po mě se zatím shánělo četnictvo a spoluzaměstnanci z úřadu na popud okresního hejtmana. Byl jsem značně podezřelým. V uherském Hradišti mi bylo slíbeno, že když bude později linka fungovat (až se najdou nové spojky), budu uvědoměn. Za několik týdnů bylo však lidmi zatčenými v Maďarsku a předanými gestapu v Protektorátě mnoho prozrazeno a začalo zatýkání. Zatčen byl i Rohlena. Já jsem zůstal činným členem podzemní organisace a spolupracoval jsem s Edou Lehrausem ze Žamberka, který převzal úkol spojky po Reisnerovi, když byl tento služebně přemístěn do Hlinska. Převzal jsem referát příprav pro aktivní zásah proti okupantům zde. Provedl jsem evidenci chlapců vojáků. Získával v jednotlivých obcích důvěrníky. Prováděl umísťování osob pronásledovaných gestapem a ukrývání válečných zajatců, uprchlých ze zajateckých táborů. Získal jsem několik míst, kde tito byli ukryti. Mezitím jsem získal spolupracovníky po stránce hmotné. Byl to především Karel Skála, úředník hospodářského družstva v Žamberku. Já jsem vyhotovoval falešné poukazy na chlebové obilí a on obilí dodal k vzornému vlastenci mlynáři Ferdovi Lauterbachovi v Žamberku, č.p. 415, který mouku dodával pro výživu osob nehlášených, ukrývajících se a rodin persekvovaných gestapem. Tak bylo dodáno veliké množství potravin. Organisoval jsem opatřování šatstva a peněz pro rodiny a pro persekvované. Lauterbach sám ukrýval několik osob až do konce války.

V roce 1942 po sklizni jsem byl pověřen vedením úředního výmlatu na okrese Žamberk. Úřední výmlat jsem provedl ve třech obcích, vždy u třech zemědělců. Výsledky jsem srazil o polovinu u všech obilovin a takto zkorigované je předal Oberlandratu v Hradci Králové. Podle těch hlášení byla rozepisována povinná dávka. Byl jsem však později, nevím kým, udán a vyšetřován několikráte gestapem z Hradce Králové. Se mnou byli vyšetřování i starosta obce Klášterec Bříza a četníci, zvláště stržm. Žampa, který prováděl dozor. Bylo mi kladeno za vinu, že jsem sabotoval protektorátní hospodářství a připravil toto o mnoho set metráků obilí. Při vyšetřování Schupo mi slibovalo všechno možné, většinou zlé. Vyšetřován jsem byl na okresním úřadě v Žamberku v separované místnosti a slíbeno mi, že při další návštěvě Schupo budu zatčen a převezen do Hradce Králové a tam se mnou bude naloženo jako se škůdcem národa.

 Od konce roku 1941 již bylo zjevno, že gestapo táhne nit z Moravy, když zatklo úředníka poštovního úřadu v Ústí n. Orlicí Vašíčka (popraven v Drážďanech). 6. března 1942 zatklo gestapo Reisnera v Hlinsku a Edu Lehrause ze Žamberka. Cítil jsem, že situace se stává pro mě nejistou. Počítal jsem se zatčením. Do práce jsem zasvětil lidi, jímž jsem věřil a o nichž jsem věděl, že budou pokračovat v námi započatém díle. Byl to Skála, Lauterbach, škpt. Makalous, neohrožení a věrní bojovníci. Gestapo mě však nezatýkalo, myslel jsem tudíž, že předchůdci nepromluvili. Nyní po shledání s Lehrausem mi tento sdělil, jak byl prozrazen Reisnerem při těžkém výslechu (nad lidské síly) o tom mi posílal moták, který byl však chycen. A když jsem zůstal doma i přes stanné právo v heydrichiádě, myslel jsem, že tato věc je v pořádku.

 Nezatklo mě „Schupo“, neboť dříve přišlo gestapo. 14. září 1942 neočekávaně jsem byl zatčen pardubickým gestapem. Hned v prvních okamžicích jsem viděl, oč jde, nevěděl jsem však co všechno prasklo. Svým vyčkávacím stanoviskem ve výpovědích jsem sice přivodil mnoho projevů „pozornosti“ gestapa a jeho pochopů, ale zvěděl jsem, na čem jsem a jak mám mluvit. Cítil jsem, že to gestapo myslí velmi vážně, když to dostal do ruky známý berlínský boxer Kröger, zástupce pověstného Klagese, šéfa gestapa. Vzdal jsem tudíž jen jedno. Připustil jsem, že bych do ciziny odešel, ale do vojska (legie) jen na zkušenou, za prací (gestapo tomu však věřit nechtělo) a dalo mi mnoho přemáhání, abych toto stanovisko uhájil. K ostatnímu jsem se neznal. Zjistil jsem teprve tam, kteří lidé dělali gestapu pomahače. Byli po zásluze již 5. 5. 1945 „odměněni“.

 Pak jsem byl převezen do Drážďan (byl jsem tam od 12. listopadu do 12. prosince 1942). Moje spisy předány Oberreichsanwaltu v Berlíně-Velezrada. Z Drážďan jsem byl převezen do Norimberka (tam od 14. prosince 42 do 20. září 1943). V Norimberku jsem byl znovu vyšetřován a za velkého napětí nervů podařilo se mi výpověď učiněnou u gestapa uhájit. Byla to pro dosud v životě nejtěžší zkouška odolat pověstnému Brehmovi, vyšetřujícímu soudci Lidového soudního dvora v Berlině. Stále to nemohl pochopit. Po celých 9 měsíců, co jsem byl v Norimberku, měl jsem nejpřísnější vyšetřovací vazbu. Nic číst, nic psát, žádná vycházka (9 měsíců jsem nepřekročil práh cely, ani se nekoupal). Vrchní pochop Hirschmann si mě tak oblíbil, že jsem důstojník letectva, že mi nedal ani tu porci tuřínu či trávy − obyčejné trávy kosou nasečené − v samotné vodě uvařené. Moje váha pod 50 kg na 180 cm výšky je toho důkazem. No konečně kdo „absolvoval“ Norimberk může povědít.

 12. srpna 1943 jsem byl souzen I. senátem lidového soudního dvora v Berlíně pro velezradu (par. 80-84, 91 a, b, l) usiloval o násilné odtržení území patřícího vždy Říši, připravoval „Vorschub“ pro naše zahraniční bojové jednotky pokus nésti zbraň proti Říšské branné moci a j. (Tam jsem poznal jak bylo dobré, že protokol u gestapa byl pro mě příznivý. Přes všemožné zásahy vrchního říšského žalobce jsem byl odsouzen na 4 roky káznice a po odpykání samozřejmě koncentrák. Bylo mi totiž gestapem řečeno jasně, že pro mě není návratu. Po odsouzení jsem byl převezen do Straubingu, vážně jsem onemocněl a po vyléčení jsem byl převezen do káznice Bayreuth-St. Georgen, kdež jsem byl od listopadu 1943 do konce. V Bayreuthu jsem byl ubytován na sále s asi 70 Čechy. Sháněl jsem zprávy a noviny všemožnými způsoby. Večer jsem vykládal situaci a ještě spolu s Dr. Habrychem Františkem tajemníkem města Českých Budějovic, Dr. Sailerem z Poděbrad, vysokoškolákem Hvězd. Štefanem, bratrem por. let. Štefana, který byl v Anglii a Ivana, jenž byl odsouzen v Norimberku k smrti a popraven, kpt. Frantíkem z Tábora a četnými jinými − jsem dodával ostatním nervově poničeným víru dlouhým vězněním, útrapami a záměrnou propagandou goebbelsovskou–sílu a nezlomnou víru ve vítězství naší věci a v lepší, spravedlivý a svobodný zítřek.

 Navázal jsem spojení motákem se svojí manželkou a prostřednictvím této s mojí skupinou. Připravila mi příznivé podmínky pro úkryt, ježto jsem chtěl na podzim 1944 z káznice prchnout. Manželka byla ve stálém spojení se Skálou, Lauterbachem, por. let. Alblem (který účinně podporoval illegální organisaci na Rychnovsku všemi prostředky, neohroženě, ač byl pozorován gestapem, neboť jeho oba bratři byli již zatčení od r. 1942), škpt. Fr. Markalousem ze Žamberka, který již byl v illegalitě (prchl před gestapem) a shromažďoval v okolí Ferd. Lauterbacha, v lesích na Kunvaldsku, Kameničné, Žamberku skupiny partyzánů.

 Útěk mi byl však zmařen spoluvězni − Němci. I tam byli ti padouši špatní, veskrze podlí a křivých páteří. Na jaře 1945 byl Lidový soud z Berlina přestěhován (nebylo tam bezpečno a sám největší vrah po Hitlerovi − Freissler byl s jinými „soudci“ zabit pumou při přelíčení) do Bayreuthu a tam mělo být souzeno 47 našich partyzánů z Olomoucka. Ty jsem udržoval v náladě, všemožně podporoval potravinami, zprávami, motáky, ač to bylo velmi pro mě nebezpečné. Řada jich byla odsouzena k smrti, ještě před odtransportováním jsem živil podle možností potravinami jako své bratry. Všichni žijí, nebyli popraveni (neměli na to Němci čas) a jejich dopisy jsou mi velkou odměnou. Jejich vedoucí Mirek Havlíček z Olbramovic u Litovle by rád povídal.

 V noci 14. dubna 1945 při leteckém poplachu jsem utekl z káznice, přelezl po několika střechách chlévů, stodoly, márnice a byl jsem na svobodě. Po cestě vpravdě křížové, zdecimován hladem, zimou, odřenými a zanícenými nohami, stižen horečkou dorazil jsem 19. dubna o půlnoci domů. Původně jsem šel směrem na Tachov (bylo to nejblíže) byl jsem však u Zlatého Potoka zatčen hlídkou sudetského Volksstrurmu (ti darebáci, poturčenci konali službu velmi důkladně). Prchl jsem jim však, šel zpět do Bavor a po hranicích až k Čerchovu. Přešel tam hranice přímo Protektorátu a šel jsem přes Domažlice do Přeštic. Přes Plzeň, Prahu do Kostelce n. Orlicí vlakem. Několik dní jsem se potácel skoro v bezvědomí. Navázal spojení prostřednictvím manželky se skupinou Žamberk, která prováděla atentáty na vlaky, trati v úseku Litice-Žamberk. Účast na akcích proti ustupujícím německým vojskům. Získány zbraně a dodávány odhodlaným lidem, kteří úspěšně zasáhli na státní silnici Jablonné n. Orl. Kostelec proti kolonám německým.

 Po příchodu Rudé Armády jsem se dal k dispozici posádkovému velitelství v Kostelci n. Orl. jako tlumočník. Následně jsem byl odeslán do Hradce Králové na letiště. Zprávy o mé činnosti jistě ochotně by podal p. štábní kapitán pěchoty Eduard Kašpárek, nyní náčelník štábu pěšího pluku v Liberci. Pak jsem byl přidělen na letiště do Liberce a odeslán do Prostějova do pilotního přeškolovacího kursu a odtud do Olomouce, kdež jsem dosud.

 Vyplnil jsem vše, jak mi moje svědomí kázalo.

 

Tolik citace. Jen bych ještě dodal, že můj otec byl členem Českého svazu protifašistických bojovníků až do svého úmrtí v roce 1983.

JUDr. Jiří Vosáhlo,

člen Oblastní organizace ČSBS Benešov

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *