Vzpomínka na mého otce

 

Můj otec, Karel Macháček, se narodil 12. 10. 1911 v Olbramovicích. Byl velitelem podzemního hnuti hasičstva v okrese Votice. Za války v okrese vybudoval a vycvičil bojové skupiny z členů dobrovolných hasičských sborů pro případ revolučního povstání proti okupantům. Organizoval ,,černé sklady“ pohonných látek a pečoval o nadměrné zásoby materiálu a léků pro první pomoc. Vedl evidenci důležitých továrních objektů, skladišť, spojů atd. a podával o nich hlášení od května 1942 až do zatčení. Také byl aktivní v Sokole. Byl doma zatčen komandem SS. Babička prosila, jestli se může se synem rozloučit. Dovolili jí to. Ona mu řekla, aby se tam choval jako Čech. Potom mu esesáci říkali Čecháčku.

Byl vyslýchán gestapem v Benešově (vila Katuška) a 16. 1. 1945 odvezen do Terezína − Malé pevnosti. Tam se setkal se svým bratrancem Karlem Peterkou z Vrchotic čp. 24, který byl též spolupracovníkem podzemního hnutí hasičstva na tehdejším okrese Votice. Ten v Terezíně zůstal a můj tatínek byl deportován do Flossenbürgu a pak šel s ostatními vězni pěšky pochod smrti do Dachau. Cestou po nich nezůstala ani travička, všechno snědli. Měli hlad, vši a byla jim zima. Maminka zůstala se třemi dětmi sama. Měla jsem ještě dva starší sourozence. Neměli jsme peníze, žádný příjem, hospodářství bylo malé. Měli jsme jen hlad a bídu. Byl mi rok a půl.

Tatínek se vrátil z koncentračních táboru velmi zubožený, nemocný a zraněný. Měl 45 kg. Byl zaměstnán jako výhybkář u Českých drah, ale protože musel po válce na několik operací, tak ho ČD propustily. Potom měl částečný invalidní důchod. Vzpomínám si, že byl tatínek pozván do základní školy, kam jsem chodila, aby přednášel dětem o válce, jak a kde byl vězněn atd. Když řekl, že ho osvobodila americká armáda, bylo všechno špatně. Již nikdy ho do školy nezvali. Americká armáda ho osvobodila, když si museli kolem lesa, který byl do vršku, vykopat zákopy. Tatínek šel až nahoru toho lesa. Nesl na zádech jednoho mladého zuboženého vězně, ale toho mu shodili ze zad a zastřelili. Němci tušili, že je válka prohraná a Rudá armáda rychle postupuje a tak do těch zákopů stříleli vězně jednoho po druhém. Jen hrstka vězňů se zachránila díky americkým letcům.

Rodiče již nežijí. Jistě těch příhod z války, před a po válce bylo hodně, ale rodiče o tom doma nemluvili. Nechtěli, abychom věděli, jaký měli těžký život. Raději na ty zlé časy nevzpomínali. Byla to nacistická zvěrstv4 byla to hrůza, co zažili.

Každý rok se zúčastňuji ,,Terezínské tryzny“ (pietní vzpomínka v bývalém KT Terezín). A tak při prohlídce koncentračního tábora si vzpomenu na tatínka, na celu č. 43 a velké nádvoří. Tatínek vyprávěl, že je brzy ráno vyhnali polonahé ,,na apel“ na nádvoří. Třásli se zimou a museli si lehnout na zem do sněhu. Mému tatínkovi se zdálo, že přimrzá, tak se pohnul a dostal pažbou zbraně přes záda. Do konce života měl velkou bouli na zádech.

Tatínek se vrátil domů až po 20. květnu 1945, kdy si všichni mysleli, že už se nevrátí. Po překročení demarkační čáry byl ještě v nemocnici v Praze, kde se musel podrobit odvšivení a prohlídce po infekčním onemocnění.

Je to jen krátká vzpomínka na mého tatínka z konce války.

Marie Vyskočilová

rozená Macháčková, dcera

 

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *