Žili tady s námi − Fürthovi

Známou benešovskou židovskou rodinou byli Fürthovi. Na sklonku 19. století se v Benešově usadil Jakub Fürth
a jeho žena Regina. Společně vlastnili patrový dům a od roku 1899 obchod s látkami na Malém náměstí čp. 38
(dnes se zde nachází budova polikliniky).
Jakub Fürth se narodil 4. února roku 1868 ve Vračkovicích Barboře a Hynkovi Fürthovým. Měl ještě čtyři
sourozence, starší bratr a sestra odešli někdy v 90. letech předminulého století za lepším živobytím do USA a
jejich potomci tam žijí dodnes. Regina, rozená Porgesová, se narodila 25. března 1868 v blízkých Netvořicích
Růženě a Abrahamovi Porgesovým. Regina měla sedm sourozenců. V Benešově se usadil také její mladší bratr
Gustav i starší sestra Marie, provdaná Holzerová. A bydlely dokonce naproti sobě na náměstí. Marie a její
manžel Alois Holzer vlastnili dům na rohu Řeznické uličky a Malého náměstí (na domě je dodnes nápis Alois
Holzer 1897 – 1997). Jakub a Regina uzavřeli sňatek v Praze roku 1894.
Společně měli čtyři děti, dospělosti se však dožily pouze dvě – syn Josef, narozen 17. ledna roku 1900, a Arnošt,
který přišel na svět 24. září v roce 1903. Prvorozený syn František zemřel jako čtrnáctiletý v roce 1911, v té době
byl studentem obchodní akademie. Jediná dcera Pavla zemřela už v roce 1899 v necelých dvou letech.
Stejně jako oba rodiče, i oba bratři se věnovali obchodu s látkami. Vystudovali obchodní školu v Praze. O tom,
že jejich obchod prosperoval, svědčí i to, že v pozdějších letech otevřeli pobočku, a to na Masarykově náměstí.
Na začátku 20. let minulého století, ve stejné době, kdy se začal dobře rozvíjet obchod Fürthových a kdy oba
synové byli pomalu připraveni převzít vedení obchodu, se do blízkých Čerčan přistěhovala rodina obchodníka
Kosinera; Eduard Kosiner a jeho žena Otýlie měli dohromady osm dětí, pro nás budou důležité dvě jejich dcery
– Marie, narozená 10. února 1903 ve Chvatěrubech, a Anna, narozena tamtéž 20. června 1904. Právě tyto dvě
sestry se staly manželkami bratrů Fürthových. Jako první uzavřeli sňatek Josef a Marie, a to 15. listopadu 1925 v
Praze v Maislově synagoze, Arnošt a Anna je následovali o tři roky později, 22. dubna 1928 (taktéž v Praze), v
hotelu Bristol. Další zajímavostí je, že oba páry oddával bývalý oblíbený benešovský rabín Otakar Kraus, který v
té době již sloužil v Praze.
Oba novomanželské páry se po svatbě usadily v Benešově, kde bydleli všichni pohromadě v domě na Malém
náměstí. Celá velká rodina zde žila pokojně až do začátku války. Josefovi a Marii se postupně narodily tři dcery,
10. září 1926 Jiřina, v roce 1929 Hana, která zemřela o dva roky později, a konečně 12. dubna 1932 Irena. Jiřina
Fürthová navštěvovala benešovské gymnázium, byla také členkou skautu.
Arnoštovi a Anně se dva roky po svatbě 18. března 1930 narodil syn František, kterému neříkali jinak než
Francínek. Stejně jako jeho sestřenice i on se narodil v Praze.
Poklidné soužití velké rodiny Fürthových narušil právě první zářijový den roku 1939. Když toho dne ráno
připravoval Arnošt Fürth rodinný obchod na otevření, projelo kolem auto gestapa, jež pátralo po rukojmích, kteří
ten den měli být zatčeni. Když členové gestapa zahlédli Arnošta Fürtha, zastavili u něj a ptali se, kde některý
z hledaných mužů bydlí. Posléze se ho zeptali na jméno a následně ho též zatkli a odvezli s sebou. To tedy bylo
zřejmě naposled, kdy Anna svého manžela viděla. Spolu s ostatními byl vězněn nejprve v jednom
z benešovských domů, poté odvezen na Pankrác a následně do Buchenwaldu.
Zřejmě tato smutná událost a následná válečná opatření vedly ke zhoršení zdravotního stavu hlavy celé velké
rodiny, Jakuba Fürtha, který 30. září roku 1939 umírá ve věku 71 let. Od této chvíle museli Fürthovi, stejně jako
další židovské rodiny, snášet tyranii od německých úřadů a dodržovat všechna možná opatření, například
povinné označení žlutou Davidovou hvězdou. K tomu se také váže vzpomínka jednoho z kamarádů Jiřiny
Fürthové: ,,Jednou, bylo to krátce po tom, kdy bylo nařízeno nosit žlutou hvězdu, jsem potkal na ulici Jiřinu.
Byla to velmi příjemná a hezká holka, když jsme se míjeli, tak jsem ji pozdravil a ona se na mě smutně podívala a
řekla mi, že od teď už jí zdravit nesmím…“
Anna Fürthová mohla udržovat s Arnoštem písemný styk, který byl však pod stálou cenzurou. Měla přesto
alespoň jistotu, že je stále naživu.
Další špatná zpráva pro Fürthovy přišla s jarem roku 1942, kdy se obě rodiny bratrů spolu s babičkou Reginou
musely vystěhovat na Dobříš. Zde však už byli odděleni, Anna s Francínkem žili v domě čp. 41 a zbytek rodiny
v domě čp. 110.
Ani poté však nebylo utrpení rodiny Fürthových u konce. V září téhož roku byli společně s ostatními dopraveni
transportem Bd do Terezína. Zde strávili čtyři dny v karanténě a čekali na svůj trpký osud.
Po skončení čtyřdenní karantény začalo další rozdělování, vedle míšenců a starých lidí byli tehdy z transportu
prozatím vyreklamováni ti lidé, jejichž nejbližší příbuzní byli zatčeni na začátku války jako rukojmí a stále žili
v jiných koncentračních táborech. Z benešovských vězněných od počátků války žili již pouze tři (František
Ornstein, který však neměl žádnou rodinu, Arnošt Geduldiger, který zemřel v roce 1944, a Arnošt Fürth). Pro
rodinu Füthových to tedy znamenalo, že kromě babičky Reginy, které bylo již 74, byla z dalšího transportu
vyčleněna Anna s dvanáctiletým Francínkem. Ostatní – Josef, Anna a jejich dvě dcery Jiřina a Irena − byli
zařazeni do dalšího transportu s označením Bk, který byl z Terezína vypraven 8. září do dalekého
koncentračního tábora Maly Trostinec v dnešním Bělorusku. Zde byli všichni čtyři členové rodiny Fürthových

zavražděni v plynových vozech. Tak skončil život šestnáctileté Jiřinky Fürthové, její desetileté sestry Irenky a
rodičů.
Vraťme se ale ještě ke zbylým členům rodiny Fürthových. Během karantény v Terezíně se projevila solidárnost
Anny Fürthové, která se snažila pomoci sestrám Blánovým, dcerám benešovského rabína Rudolfa Blána. Jedna
z jeho dcer, Hana, později vzpomínala: ,,Když se blížil konec karantény, došla s námi paní Fürthová k jednomu
z mužů SS s tím, že jsme z míšené rodiny a že bychom měly být propuštěny domů.“ Samozřejmě byla tato snaha
bohužel marná, všechny tři dcery rabína Rudolfa Blána se dočkaly konce války v Terezíně.
Staří lidé, vyčlenění z transportu z Prahy, byli umístěni do ,,nemocnice“, která však pro tyto staré osoby
znamenala brzkou smrt − hrůzné podmínky tohoto zařízení, nedostatek jídla a hygieny vedly ke smrti mnoha
osob. Jednou z nich byla také Regina Fürthová, která zde zemřela 18. září roku 1942. Aniž by to věděla, přežila
o pár dní svého syna Josefa, snachu Marii a vnučky. Oficiální úmrtní oznámení uvádí, že Regina Fürthová
zemřela na srdeční infarkt (její sestra Marie Holzerová zde zemřela 28. prosince téhož roku v osmdesáti letech).
Arnošt Fürth se zřejmě v létě roku 1942 dostal z neznámých příčin do jiného koncentračního tábora. Na
stránkách databáze Památníku Terezín se můžeme dočíst, že byl transportován do Dachau, kde zemřel 17. srpna
1942, jiná databáze zase uvádí, že zemřel v koncentračním táboře Natzweiler. Bohužel už se asi nikdy nedovíme
přesné místo a datum úmrtí Arnošta Fürtha, muselo k němu však dojít mezi srpnem a říjnem roku 1942.
Poté, co byla Anna s Francínkem propuštěna s ostatními z karantény, bylo každému přiděleno ubytovací místo.
Vzhledem k tomu, že Francínkovi bylo již 12 let, můžeme se domnívat, že byl umístěn na jeden z dětských
chlapeckých bloků a Anna Fürthová zřejmě do drážďanské či hamburské kasárny, které byly vyčleněny pro
ženy. Zde je zřejmě také zastihla zpráva o smrti Reginy Fürthové.
V Terezíně však oba dlouho nepobyli. Z důvodu smrti Arnošta, o které se zřejmě jeho manželka možná ani
nedozvěděla, byla ona i její syn zařazeni do jednoho z říjnových transportů. Jak vzpomínala paní Hana Blánová,
pár hodin před transportem se s ní a s jejími sestrami přišla Anna Fürthová rozloučit. Dlouho měla paní Blánová
před očima odcházející Annu a malého Francínka směrem k vlaku. Oba byli zařazeni do transportu Bu, který
vyjel z Terezína 8. října roku 1942. Do tohoto transportu byl zařazen také Rudolf Glazar, kterému se podařilo
zachránit se a díky němu můžeme rekonstruovat poslední cestu Anny Führtové a jejího syna: ,,My, náš český
transport, jsme cestovali osobním vlakem […] Lidé dohlížející na náš transport byli policisté v zelených
uniformách. Ustanovili několik mladých mužů jako pořadatele a dali jim na rukáv pásky. Nebylo to nijak zvlášť
hrubé nebo děsivé, i když po pravdě řečeno, policejní důstojník ve službě se vyjadřoval poněkud podivně […]
Mysleli jsme si, že je zbytečně hrubý; není třeba, mysleli jsme si, takhle děsit ženy a děti, ale ve skutečnosti jsme
se nad tím hlouběji nezamýšleli. Z Terezína jsme odjeli 8. října a byli jsme na cestě dva dny. Posledního rána
jsme v dálce viděli obrysy velkého města, což musela být Varšava. Do Treblinky jsme se dostali ve 3:30
odpoledne. Všichni jsme se tlačili k oknům. Viděl jsem zelený plot, baráky a slyšel cosi, co znělo jako traktor.
Zaradoval jsem se. To místo vypadalo jako statek […] Na rampě jsem uviděl muže s modrými páskami, ale bez
žlutých hvězd […] Ozývala se hlasitá oznámení, ale všechno bylo dost krotké: nikdo nám nic neudělal. Šel jsem
za davem. Řekli nám ,Muži vpravo, ženy a děti vlevo´. Ženy a děti zmizely v baráku dále vlevo a nám bylo
řečeno, abychom se svlékli.“ Cílovou stanicí toho transportu, jak již bylo zmíněno, byl koncentrační tábor
Treblinka. Transport čítal 998 vězňů, zachránili se pouze dva lidé. Anna Fürthová s Francínkem byli mezi 996
oběťmi jedné z tamních plynových komor. Zatímco Josef, Marie, Jiřina a Irena umírali společně, zemřela Anna
Fürthová se svým synem osamocená, aniž by věděla, co se stalo s jejími nejbližšími, mezi stovkami neznámých,
kteří sdíleli stejný tragický konec svého života. Koncem října dorazila do Treblinky s transportem Bx také
Annina matka, 77letá Otýlie Kosinerová.
Dům, ve kterém Fürthovi žili, byl zbourán na konci 60. let. Jediné, co tuto rodinu dnes připomíná, je náhrobek na
novém židovském hřbitově se jmény všech zavražděných. Hrobku nechal zřídit zřejmě někdo z rodiny Anny a
Marie Fürthových, jejichž bratr s rodinou přežil v Terezíně. Na hřbitově se také nachází hrob syna Jakuba a
Reginy – Františka, dcery Josefa a Marie – Hany a nebo rodičů Jakuba – Barbory a Hynka, který je hned vedle
Františkova posledního místa odpočinku.
Na závěr svého článku bych chtěl poprosit všechny, kteří si pamatují na Jiřinku, Irenu a Františka, jejich
někdejší kamarády, spolužáky a známé, zda by byli tak laskaví a mohli by se mi ozvat a podat mi o nich další
svědectví. Dále bych také rád poprosil, zda si někdo z pamětníků pamatuje dceru majitele koželužny v Mračské
(dnes Antuškově) ulici Hanu Herschmannovou (1924 – 1942), jejího strýce Huga Herschmanna (1881 – přežil
válku ve smíšeném manželství s Růženou roz. Volfovou, vím, že bydlel v Benešov, Na Chmelnici 407) a jeho
nevlastního syna Evžena Volfa Herschmanna (1921). Veškeré informace rád uvítám na svém telefonním čísle
724 122 984 či e– mailu petr.sraier@seznam.cz.

Mgr. Petr Šraier, člen ČSBS Benešov

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *