Žili tady s námi

Každý rok si připomínáme hrdinský čin odbojářů Josefa Kubiše a Jana Gabčíka − vojenskou likvidaci
Reinharda Heydricha. Nelze však zapomenout ani na další události. Ve stejném roce bylo jako jedna
z odplat za atentát vypraveno 10 trestných transportů z Terezína do vyhlazovacích koncentračních
táborů na Východ. Jedním z nich odjela také většina židovských obyvatel z Benešova; nevrátil se
nikdo.
Z Benešova se tak vytratila přítomnost židovských sousedů, jejichž zdejší historie spadala až do konce
14. století. Před okupací zde žilo více než dvě stě Židů, především středního až staršího věku. Od roku
1850 měli svou synagogu na místě dnešního obchodního domu v Pražské ulici, kam se chodívali
pravidelně modlit. Zvláštností je, že v benešovské synagoze nebyli ženy a muži odděleni, jak je tomu
zvykem, ale všichni byli pospolu v přízemí. Jedním z dokladů bezproblémového soužití s ostatními
byla například přítomnost několika křesťanů na kázání v synagoze, především díky krásnému zpěvu
někdejšího rabína Rudolfa Blána, či dokonce jejich působení v místním pěveckém sboru, který
nacvičoval židovské modlitby v hebrejštině, jež se pak zpívaly na balkoně. Židé v Benešově se však
nepodíleli jen na kulturním životě, ale významně zasahovali též do politického a ekonomického života.
Za všechny můžeme jmenovat předválečného starostu a statkáře Josefa Steindlera nebo veřejného
činitele a přítele T. G. Masaryka JUDr. Julia Taussiga. Židovské rodiny žily především v samém
centru Benešova nerušeným životem a bez větších problémů. Jistě by tomu tak bylo do dnešní doby,
kdyby ovšem nepřišel teror v podobě nacistické okupace, která měla nejen pro benešovské židy
tragické následky.
1. září 1939, v den začátku války, došlo k zatčení politických rukojmí z celého Československa.
Z Benešova a okolí se to týkalo čtyřiceti lidí, z nichž deset bylo židovského původu. Jednalo se o
Karla Agulára, Oskara Baumgartla, rabína Rudolfa Blána, Karla Edelsteina, Richarda Friedmanna,
Arnošta Frischmanna, Arnošta Fürtha, Arnošta Geduldigera, Františka Ornsteina, který se jako jediný
z nich dožil konce války, a Josefa Porgese. Byli transportováni do Dachau, Buchenwaldu a dalších
táborů. Nebyla to však jediná pohroma pro zdejší židovské občany, v tomto období je začal stíhat
jeden zákaz za druhým. Nejcitelnější přišel na jaře roku 1942 – zřejmě v souvislosti se vznikem
nedalekého vojenského cvičiště SS a s potřebou uvolnění míst pro vystěhované občany ze zabraného
území za nádražím bylo nařízeno vystěhování všech osob židovského původu. Nejvíce jich odešlo do
blízkých Votic, ale také třeba do Dobříše, Kosovy Hory či do Heřmaniček, všem byl zabaven majetek
a byli nuceni usídlit se v cizích židovských rodinách. Avšak ani zde neměli zůstat dlouho.
V dubnu téhož roku byli benešovští Židé zaregistrováni v Táboře. Po Heydrichově smrti došlo v rámci
represí k sestavení již zmíněných trestních transportů, do jednoho z nich, s označením Bd, byli
zařazeni také oni. První zářijový den se museli všichni shromáždit v pražských Holešovicích.
Každému bylo povoleno pouze jedno zavazadlo o hmotnosti 50 kg, do něhož museli složit všechno
své živobytí, a byli připraveni o veškeré doklady, peníze a především o svou důstojnost. Každý
z vězňů dostal osobní číslo, které musel nosit na krku. Po čtyřech dnech, 4. září, byl v noci vypraven
transport do Terezína. Vlak všechny dopravil do Bohušovic nad Ohří, odkud museli pokračovat pěšky
do ghetta Terezín. Zde byli umístěni do kasáren, kde pohromadě bez možnosti koupele a s minimem
jídla strávili společně další čtyři dny. Po skončení čtyřdenní karantény byl sestaven nový transport
s označením Bk, který směřoval na Východ. Z něj bylo vyreklamováno pouze několik lidí, židovští
míšenci (z Benešova to byly sestry Blánovy, nárok měl i čtyřiadvacetiletý Bedřich Bondy, který ale
následoval svou lásku Ádušku Pickovou a její rodinu do transportu), příbuzní politických rukojmí (v té
době z deseti žili již jen tři, z Benešova se jednalo o Annu Fürthovou se synem Františkem) a lidé
starší 65 let (většina z nich byla zařazena do tzv. transportů starých z Terezína, které směřovaly do
Treblinky, několik jich zůstalo v Terezíně, např. Hermína Blánová †1942 ve věku 85 let, Josef Bondy
†1943 ve věku 86 let či Emílie Seinerová †1944 ve věku 87 let). Tito všichni byli z transportu
vyděleni a ponecháni v Terezíně.
Počet zbylých vězňů z transportu byl doplněn na 1000 a pod označením Bk byli 8. září všichni
nahnáni do vagonů, jehož konečnou stanicí byl koncentrační tábor Maly Trostinec nedaleko města
Minsk v dnešním Bělorusku; nikoliv Osvětim, jak se dlouhou dobu tradovalo. Z tohoto transportu se
zachránili pouze tři lidé, kteří po válce poskytli svědectví o jeho osudu. Ještě před cílem muselo v
Brestu Litevském všech 1000 lidí přestoupit do otevřených vagonů, v nichž dorazili 12. září
v dopoledních hodinách pár kilometrů za Minsk, na volné prostranství. Zde museli všichni vystoupit a
pod nátlakem vojáků SS odevzdat zavazadla, kabáty, cennosti a veškeré osobní věci, které měli při

sobě. Kdo by neuposlechl, byl by zastřelen. Takto skončila jedna z mladých žen, která si ponechala
několik peněz. Potom bylo z transportu vyčleněno 44 vězňů na různé práce. Jestli mezi nimi byl někdo
z Benešova, není bohužel známo. Zbytek byl pak rozdělen do skupin, jež byly postupně zavražděny
v plynových vozech. Bez jakékoli selekce, které probíhaly v Osvětimi, bez ohledu na věk, pohlaví či
zdravotní stav byl takto hrůzně ukončen život většiny židovských rodin z Benešova, mezi nimiž se
nacházelo také několik dětí (Irena Führtová *1932, Jan Hübsch *1928, Tomáš Katz *1932, Jiří Klein
*1929, Karel Klein *1933, Eva Kohornová *1932, Laura Štégová *1929, Dorothea Štégová*1930 a
Hana Straková *1934). Čím se všechny tyto děti, dospělí a staří lidé provinili? Ničím, zrůdné ideologii
vadili pouze svých náboženským vyznáním… Zasaženy tak byly nevinné rodiny, které byly
vykořeněny z místa, kde žily třeba i po několik generací.
Jen několika málo jedincům se podařilo zachránit díky včasné emigraci. Z Benešova to byla budoucí
lékařka Ella Baumgártlová (do Anglie a poté do USA) a část rodiny Porgesových (do Palestiny) –
nejstarší dcera z rodiny Hana, kterou o pár týdnů později následovala její matka Marie s mladší dcerou
Růženou. Do zahraniční armády pak odešel Rudolf Bejkovský, František Goldstein, Ota Klíma-Klein,
Emil Krautman, Jiří Poláček, Karel Porges, Richard Porges, Rudolf Porges a Josef Reich-Robes; na
frontě padl Otto Schwarz v letecké bitvě o Anglii a Jiří Frank v bitvě u Sokolova.
Po skončení války se do Benešova vrátila jen malá hrstka bývalých vězňů, přežily sestry Blánovy,
Julie Porgesová, vyčleněná z transportu jako pětašedesátiletá – přežila tak své dva syny, dceru a tři
vnoučata –, Jiří Bondy, který přežil Osvětim a další koncentrační tábory. Transportu byli naštěstí
uchráněni ti, kdo žili v tzv. smíšeném manželství s partnerem nežidovského původu, např. Rudolf
Holzer, Hugo Herschmann, Otýlie Machová či Růžena Hořejší, anebo ti, kteří se ukrývali – mezi ně
patřily i malé děti. Židovská obec po válce již nebyla obnovena, synagoga byla zbourána v 70. letech,
a tak jediné, co dnes naše někdejší židovské spoluobčany připomíná, je starý a nový židovský hřbitov
a památník obětem holocaustu vybudovaný z bývalé márnice počátkem 90. let.
Tímto svým článkem bych rád připomenul téměř zapomenuté události židovské minulosti Benešova.
Mgr. Petr Šraier, člen ČSBS Benešov

Mohlo by se vám líbit...

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *